close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2011

ok

15. ledna 2011 v 20:26 plemena koní

Honácký kůň či americký kovbojský kůň-quarter horse

Americký honácký kůň, krátce zvaný quarter horse, ale leckdy popisovaný s nadsázkou jako slavný nebo proslulý koloniální čtvrtkařský závodník, se poprvé objevil v 17.století ve Virginii a v dalších osadách východního pobřeží. Tento vysoce vyhraněný typ je vedle morgana nejstarším americkým plemenem, ve skutečnosti je sice starší než morga, který se objevil až koncem 18.století, ale morgan je nejstarší doložené plemeno. Registr morganů byl poprvé zveřejněn v roce 1894, kdežto americká asociace pro quartery se ustavila teprve v letech 1940-1941.

ObrazekPůvod

První osadníci v Novém světě zdědili kopně, dovezené španělskými kolonizátory. tehdy žila ve stádech směs španělských plemen, berberů a arabů, která se vytvořila na iberském poloostrocě během dlouhé islámské okupace. Tito koně tvořili základnu s velkými možnostmi. Když došlo ke křížení s koňmi dovezenými s Anglie, stali se základem prop nově vytvořené plemeno- amerického quartera. První významný dovoz anglických koní do Virginie představoval lodní náklad, který dorazil v roce 1611 se 17 hřebci a klisnami. Tito koně patřili ve směs k anglickým "závodním koním", jež vytvořili kmenové stádo pro anglického plnokrevníka, který se ovšem vyvinul podstatně později. Dá se předpokládat. že tito koně byli příbuzní dnes již vyhynulým gallowayům, rychlým ponyům ze severní Británie, z kraje mezi Nitsdalem a Mullem of Galloway. Patrně zde měl svůj podíl i irský hobby, předek connemary ze západního Irsky. Quarter tedy vzešel ze směsi různých plemen, ale přitom je mimořádný svou robustní postavou. V kohoutku měří kolem 152cm a vyznačuje se neobyčejně svalnatými stehny.

Práce a dostihy

Titi koně se používali k mnoha účelům- k práci na ranči, k objíždění stád, k tahání nákladů zboží nebo dřeva i k zápřeži do kočárů o nedělích a konečně i k jízdě. K dovršení všech kladů to byli koně skromní, spokojení s nevelkými dávkami běžného krmiva. Přesto, že byl tak všestranný, angličtí osadníci mající zálibu ve sportu si nejvíc cenili jeho sprintu na malé vzdálenosti po výbušném startu. Koně závodili na trati dlouhé kolem 400metrů (čtvrt míle) buď po stezce vysekané v křoví nebo na stejnou vzdálenost po cestách mezi plantážemi, popřípadě na vesnické ulici. Právě díky těmto podnikům získal přízvisko "quarter horse" nebo "quarter-miler". Silné a svalnaté tělo quartera bylo přímo ideální pro tuto formu dostihu. od roku 1656 se dostihy quarterů ve Virginii stabilizovaly a staly se natolik oblíbenými, že se plemeno začalo považovat za nejrychlejšího běžce na krátkých tratích. Později, když byl do USA dovezen plnokrevník, se začaly stavět oválné závodní dráhy a zavedly se také dostihy na delší trati.. Výsledkem bylo, že popularita čtvrtmílových sprintů.upadla a za krátký čas byly tyto dostihy ve východních státech zrušeny(nyní však jsou dostihy quarterů oopět populární). Quarter se přestěhoval na západ, kde z něj rychlost, vyváženost a obratnost udělaly dokonalého kovbojského koně. pohyboval se tak rychle, že se o něm říkalo, že v plném trysku "dokáže obrátit na čtaráku a ještě vám vrátí drobné". Plemeno vzniklo při práci na dobytčích stezkách a také v tradičních disciplínách rodea. Vsoučasnosti nastalo neuvěřitelné oživení čtvrtkařských dostihů, při kterých peněžité odměny daleko převyšují ceny při dostizích plnokrevníků. následkem toho se objevuje snaha"zlepšit" quartera krví plnokrevníků a plemeno tak ztrácí svůj "buldočí! charakter. Registr quarterů je dnes největší na světě a má kolem milionu jedinců.

ObrazekRodiny honáckých koní

Existuje celkem dvanáct hlavních rodů quartera, jejichž kořeny tkví ve dvou nejdůležitějších hřebcích- zakladatelích tohoto plemene - byli to Janus a Sir Archy. Janus, kůň dovezený z Anglie, uhynul v roce 1780 a svým stejnojmenným synem založil velkou linii Printer, která je dodnes jednou z nejvýznamějších. Sir Archy, syn vítěze prvního anglického derby Diomeda, se podílel také na vzniku amerického jezdeckého koně. Od něj lze sledovat rody Shiloh, Old Billy, Steel Dust a Cold deck a také dva nejlepší a nejdůležitější plemeníky 20. století, Joe Baileye a Petera Mc Cue, jeho potomky.

Chod

tento kůň se stal dokonalým kovbojským koněm díky své rychlosti, vrozenému smyslu pro rovnováhu a hbitosti. Vyvinul se u něj nevysvětlitelný smysl pro práci s dobytkem, takže je na jezdci prakticky nezávislý. Říká se o něm , že se dovede "obrátit na čtyráku a ještě vám vrátí drobné."

Povaha

Avšak není to pouze exteriér, pro který je toto plemeno tak oblíbeno. Quarteři vynikají svou dokonale vyrovnanou povahou a inteligencí. Třebaže jim v krvi koluje krev jejich anglických a arabských předků, jsou velmi klidní a spolehliví. Snad právě proto, že jsou tak citliví, je velmi příjemné s nimi pracovat. I když jsou Quarteři temperamentní, jsou velmi lehce ovladatelní. Quarter horse je ideální kůň pro začátečníky. Od přírody není zlý, nekouše, nekope, neplaší se. Samozřejmě i mezi těmito koníky můžeme najít zvířata s určitými charakterovými vadami, které však ve většině případů mají podobu získaných zlozvyků způsobené špatným zacházením. Chovatelé, trenéři a jezdci si musí vždy uvědomit, že i když jsou quarteři vyrovnaní a klidní, jsou zároveň velmi citliví a zranitelní. Těžce nesou (po psychické stránce) hrubé zacházení s nimi.



Popis quartera:

Hlava:Hlava nemusí být dlouhá jako u anglického plnokrevníka, naopak je poměrně krátká a široká, s malým chřípím a mělkou, pevnou hubou
Nasazení hlavy:Hlava nasedá na krk v úhlu 45stupňů. Žuchvy nesmí být příliš široké, ale čelistní kosti naopak nesmí být nahoře úzské, aby nebylo omezeno dýchání.
Krk:musí být dostatečně dlouhý a ohebný, neboť tento kůň pracuje s nataženým krkem a nízsko nesenou hlavou. obloukovitý krk nebo tukový hřeben je nežádoucí.
Kohoutek:hřbet tak vynikajícího jezdeckého koně musí mít dobře vytvořený kohoutek, posunutý dost daleko dozadu za ramenní kloub, aby byl dobrou oporou sedlu.
Záď:mohutná svalnatá záď je široká a hluboká, což je pro tohoto důkladně stavěného koně typické. Těžká svalnatá stehna a bérce dodávají zvířeti robustní vzhled, jenž je pro plemeno typický. Ovšem kříženci s plnokrevníkem už mají tento znak silně potlačen
Zadní nohy: Zadní nohy jsou mohutné osvalené od hýždě a stehna až po silný skočný kloub.
Klouby:holenní kosti jsou krátké a hleznem nízsko nad zemí. Klouby se volně pohybují dopředu.
Koleno:je velmi hluboko a při pohledu zezadu vystupuje pod kyčlí a nad lýtkovou partií. tvoří vlastně nejširší místo těla koně.
Spodní linie:břicho je delší než hřbet a nikdy nesmí být vytzažené ve slabinách(vysoukané), aby nenarušila souměrnost těla a spodní linie.
Zbarvení: Quarter horse bývá obyčejně ryzák, ale povolena je každá čistá barva. Strakatý kůň není povolen!
Výška: 152- 160cm
Někde se uvádí: 144,2-162,5cm

starokladrubský kun

15. ledna 2011 v 20:25 plemena koní
Výška: v kohoutku 175-180 cm
Barva: bělouši a vraníci
ObrazekStavba těla: Těžká hlava má typický klabonos, oči jsou velké a výrazné. Na mohutném trupu je vysoko nasazen dlouhý, široký, silný a krásně nesený krk. Hřbet je delší a měkčí, silná záď je rovná a mírně skloněná. Silné nohy mají krátké, někdy strmější spěnky a dobře tvarovaná kopyta. Kladrubák vyniká vznosným, dost vysokým reprezentačním chodem. Je odolný, dlouhověký, plodný, s učenlivou povahou. Dospívá později, ale je výkonný, vytrvalý a pracuje do stáří.
Zakladatelem starokladrubských běloušů je vraník Peppoli (1764), který byl otcem bělouše Imperatore (1775) a ten byl otcem bělouše Generale. Bělouši byli chováni ve dvou liniích Generale (zal. 1787) a Generalissimus (zal. 1797) a ve čtyřech rodinách. Jedna rodina se rozšířila tak, že se rozštěpila ve tři další. Největší zastoupení má právě ona rozvětvená rodina a jména představitelek začínají písmeny E, A a P. Společnou matkou jim byla klisna Alba VIII (Generale XXII), narozená v roce 1861. Rodina C byla založena v roce 1894 klisnou Cariera (Blue Boy) a rodina R Ragusou I (Napoleone Amelia) v roce 1895. Nejmladší rodinou je rodina S, jejíž zakladatelkou je klisna Sardinia (Maestoso Gratia). Původně byli starokladrubští koně chováni v různých barevných variantách, od konce 18. století v barvě bílé a černé. Bělouši byli využíváni pro ceremoniální účely dvora, vraníci sloužili vysokým církevním hodnostářům. Chov starokladrubských vraníků byl původně veden ve dvou liniích, a to Sacramoso a Napoleone. Linie Napolenone zanikla v roce 1922. Linie Sacramoso byla založena vraníkem, který pocházel z arcibiskupského hřebčína Ries (u Salzburku). Tato linie však také časem zanikla a udržela se druhá linie Sacramosů, která byla založena hřebcem Sacramoso, narozeným v roce 1800 v Kroměříži. Současný chov je založen na čtyřech základních liniích - Sacramoso, Solo, Siglavi Pakra a Romke. Plemenné klisny jsou zařazeny do 13 rodin. Zatímco bělouš byl chován v kladrubském hřebčíně bez přerušení, bylo stádo vraníka ve třicátých letech zlikvidováno a rozprodáno. V roce 1938 pojal prof. František Bílek smělý plán pokusit se plemeno vraníka regenerovat. K jeho regeneraci ve Výzkumné stanici pro chov koní ve Slatiňanech u Chrudimi se využívala geneticky příbuzná plemena - lipicáni a kladrubští bělouši. Regenerační proces byl úspěšně zakončen v roce 1973, nyní probíhá fáze udržovacího šlechtění. Současné využití kladrubských koní je rozmanité, skvělých výsledků dosahuje ve vozatajském sportu, kde jejich vhodnost prezentují na kolbištích např. vozatajové Jiří Škodný a Vlastimil Zoul s vranými čtyřspřežími; je využíván i k drezúrnímu a rekreačnímu ježdění. Pro svou vyrovnanou povahu se výborně hodí pro hipoterapii. NH Kladruby n.L. má k dispozici v současné době 21 plemenných hřebců (13 běloušů, 8 vraníků) a 150 plemenných klisen (75 běloušů, 75 vraníků). V odchovu (do stáří 3,5 let) je cca 300 koní. Od r. 2002 je populace starokladrubských koní uzavřena přílivu krve jiných plemen koní, neboť kromě chovu NH Kladruby n.L. je i v privátních chovech dosti kvalitních plemenných jedinců. Starokladrubský kůň je opravdovým světovým unikátem jak pro svůj původ, tak i jako ukázka úspěšné chovatelské práce, jíž se podařilo vzkřísit ojedinělé původní české plemeno. Rozsáhlý komplex národního hřebčína byl i se starokladrubským koněm v lednu 1995 prohlášen státní kulturní památkou. Ten se tak stal jediným živým tvorem na světě, který se může takovou výsadou pyšnit - vůbec poprvé se ve světě stalo domácí či hospodářské zvíře vedle uměleckých děl a architektonických skvostů středem památkářské ochrany. Ani lipicánům Španělské školy se nepodařilo dosáhnout tohoto statutu - světové prvenství tedy patří České republice.
Historie hřebčína:
1552 První písemné zmínky o chovu koní v Kladrubech nad Labem
1562 Císař Maxmilián II.založil v Kladrubech hřebčín koní starošpanělských
1579 Jeho milost, císař Rudolf II., udělil hřebčínu statut císařského dvorního hřebčína
1757 Hřebčín vyhořel i s plemenářskými záznamy
1764 Narozen zakladatel starokladrubských běloušů Pepoli
1770 Císař Josef II. dal hřebčín znovu vystavět
1770 Vybudování stájí na Josefově
1787 Narozen bělouš Generale
1797 Narozen bělouš Generalissimus
1800 Narozen vraník Sacramoso
1826 Počátek chovu teplokrevných koní a A1/1 v Kladrubech
1831 Vybudování stájí v Selmicích
1873 Požár a obnova stájí v Selmicích
1918 Hřebčín pod správou státu
1922 Vyhynutí kmene Napoleone
1945 Založení Výzkumného ústavu pro chov koní ve Slatiňanech
1952 Založení kladrubského učiliště
1979 Velké oslavy 400let založení hřebčína v Kladrubech
1992 Přerušení tradice pořádání jezdeckých dnů
1994 První dva hřebci exportováni do Španělska
1994 Šestispřeží bílých hřebců dodáno na dánský královský dvůr
1995 Starokladrubský kůň uznán kulturní památkou
1999 Rozšíření dánského šestispřeží na osmispřeží
2002 Uznání kladrubského hřebčína a kmenového stáda běloušů národní kulturní památkou
2003 Obnova jezdeckých dnů a dálších akcí hřebčína

hafling

15. ledna 2011 v 20:24 plemena koní
Obrazek1. Haflinger

Vysvětlení názvu: Plemeno dostalo název podle obce Haflingen v Ötzlatských Alpách, ovšem plemeno existovalo podstatně dříve, než dnešní pojmenování. Ötztalské Alpy, původní domovina haflinga, mají typický velehorský reliéf. Nápadná je klenbovitá stavba s velmi příkrým jižním svahem a mírnějším svahem severním, ve kterém jsou trogovitá údolí s velkými ledovci a ritnovými poli. Tvrdé podmínky ve vysokých horách upevnily osobitý a nápadný typ koně.

Původ a historie
Všichni haflingové mají společného předka, velmi plodného polokrevného arabského hřebce El Bedlavi XXII. Rakouská hipologická společnost si přivezla tohoto koně v 19. století z Arábie. Čtyři z krevních linií se odvozují od synů, vnuků a pravnuků El Bedlaviho, který se narodil v rakousko-uherském hřebčíně v Radovci (dnešní Radauti v Rumunsku). Pátá linie je po 40 Willym, pravnuku Haflinga, potomka 249 Folie, syna El Bedlavi XXII. 249 Folie, narozený roku 1874 v jihotyrolské vesnici Schlunders, je prvním zapsaným hřebcem. Matkou byla menší norická klisna.

Místo narození haflingů prozrazuje výžeh ve tvaru protěže, rakouské národní květiny. Uprostřed květiny je písmenko "H". V některých oblastech haflingovi říkají také "protěžový pony". Vesnice Haflingen je vzdálená přibližně 11 km jihovýchodně od Merana, které bylo ve 14. a 15. století hlavním městem Tyrol. 10. září 1919 byl uzavřen v St. Garmainu smír a Jižní Tyroly byly připojeny k Itálii. I když byla část Tyrol připojena k Itálii, hafling zůstal rakouským poníkem. Italové mají své vlastní plemeno, kterým je aveliňský kůň, italská obdoba haflinga. Obě plemena mají společného předka - hřebce El Bedlaviho. Aveliňský kůň je využíván k tahu i jako soumar. Je skvělým pomocníkem v zemědělství v oblastech, kde se s většími tažnými plemeny těžko pracuje. Aveliňec se chová v okolí Benátek, kolem Bolzána v Toskánsku.

Když Rakousko přišlo o území kolem Merana, chov haflingů se přesunul do Ebbsu, města v severním Tyrolsku. Každým rokem se zde sejde okolo 600 haflingů z celého území, které má Spolek pro chov haflingů pod svou kontrolou. I v severním Tyrolsku se podařilo udržet chov haflinga v čistotě, bez přikřížení bosenských horských koní, polských koniků nebo huculů. Městečko Ebbs se nachází na pravém břehu Innu, nedaleko známého města Kufsteinu u bavorských hranic.

V Německu docházelo během sedmdesátých let k rozporuplným diskuzím mezi chovateli. Ty nakonec vyústily v rohodnutí přikřížit arabské hřebce ke zeštíhlení a získání rychlosti, aby se hafling stal atraktivnější i jako sportovní kůň pro volný čas. Tento plán byl realizován ke konci 70. let, kdy bylo v hřebčinském chovu určeno několi arabských hřebců. Vznikla takzvaná F1 generace s 50% krví arabů, výsledek však byl jiný, než chovatelé očekávali. Narodil se typický arab s barvou haflinga. A tak byly všechny klisny generace F1 připouštěny hřebci haflingů. Dnes je žádoucí podíl arabských koní maximálně 12,5%. Tímto pokusem došlo v Německu ke vzniku dvou různých haflingů - čistému, nenarušenému typu a poarabštěnému typu.

ObrazekV Německu docházelo během sedmdesátých let k rozporuplným diskuzím mezi chovateli. Ty nakonec vyústily v rohodnutí přikřížit arabské hřebce ke zeštíhlení a získání rychlosti, aby se hafling stal atraktivnější i jako sportovní kůň pro volný čas. Tento plán byl realizován ke konci 70. let, kdy bylo v hřebčinském chovu určeno několi arabských hřebců. Vznikla takzvaná F1 generace s 50% krví arabů, výsledek však byl jiný, než chovatelé očekávali. Narodil se typický arab s barvou haflinga. A tak byly všechny klisny generace F1 připouštěny hřebci haflingů. Dnes je žádoucí podíl arabských koní maximálně 12,5%. Tímto pokusem došlo v Německu ke vzniku dvou různých haflingů - čistému, nenarušenému typu a poarabštěnému typu.

Haflingové jsou vždy ryzáci nebo isabely s bohatou hřívou a ocasem jako len. Hříva bývá skoro bílá. Jiné zbarvení není povoleno. Běžně se vskytují bílé znaky na hlavě a na nohách. Nejčastěji se objevuje hvězda a nosní pruh a na nohách bílá spěnka. Hříva se nikdy nestříhá, velmi často se zaplétá do copánků stejně jako ohon, aby zvlněné žíně zdůrazňovaly mohutnost a varevnost hřívy. Při slavnostních příležitostech, a ty si Tyrolané nenechají ujít, se do hřív a ocasů zaplétají stuhy. 


Popis

Výška v kohoutku je u hřebců 135 - 142 cm, u klisen 136 - 140 cm. Váha se pohybuje mezi 420 a 490 kg. Nohy jsou svalnaté, ale ne těžké, holeně krátké a kopyta pevná, tvrdá. Velké oči a široce otevřené velké nozdry dodávají haflingovi živý vhled. Uši jsou malé. Hrudník je hluboká a plec dobře utvářená, chody prostorné a vydatné. Haflingův hřbet bývá často delší, a tak se hodí i na soumara. Hafling je velmi dlouhověký, někteří koně se k práci využívají ještě ve 40 letech života! Pracovat začínají ve věku 4 let



Pohyb haflinga je neobyčejně volný a hlavně se uplatňuje jeho dlouhý krok. V hůře schůdném terénu na strmých horských svazích je bez konkurence. V kroku je jistý, s výraznými chody arabských předků. Major hrabě Huyn, významný tvůrce historie tyrolského ponyho, psal již před sto lety: "Hafling je velmi ochotný a pracovitý, aniž by si nechal zabraňovat jezdcem či honcem při svozu nákladu ve volbě nejvýhodnější cesty a správně voleného odpočinku."

: Hafling je velmi učenlivý a nenáračný, spokojí se se skromnou pastvou a minimální péči a přitom dokáže konat těžkou práci v obtížných horských podmínkách.
Obrazek

Chov haflinga

Hafling je skromný, vystačí si s minimální pastvou. Vyžaduje poměrně málo jádra, či tzv. koncentrátu. Pokud mohou koně na pastvu a nemají žádnou pracovní zátěž, stačí jim 7 - 8 kg sena a 1 kg koncentrátu denně. Koncentráty, jako oves nebo ječnem, jsou energeticky bohatá krmiva, která ve správném poměru s objemovými krmivy umožňují koním vykonávat požadovanou práci. Březí klisna vyžaduje více jádra.

Hříbata se odchovávají na alpských pastvinách - tzv. alpung. Tráví zde průměrně 150 dnů z roku. To je o třetinu delší období než jsou alpské louky "prostřené". Na jaře a na podzim si koně musí v extrémních klimatických podmínkách vyhledávat potravu. I klisny se pouští již za několik dnů po ohřebení na pastvu. Tato praxe, která se praktikuje po mnoha desetiletí, pomáhá k posílení mimořádné otužilosti a houževnatosti haflinga. Přírodní odchov je více hodnocen než ojedinělé sportovní výkony, jak tomu bývá u mnoha jiných plemen.

Velikost stáje pro chov haflinga lze snadno odvodit. Box musí být dostatečně velký, aby si pony mohl pohodlně lehnout a zase vstát a taky se mohl válet. Je potřeba mít na mysli, že kůň vážící okolo 400 kg spotřebuje zhruba 50 m3 vzduchu za hodinu. Je-li stáj vysoká 3 metry, musí mít box minimální rozměry 2 x 3 metry, to je ale minimum. Pro haflinga nesmí být teplota ve stáji moc vysoká, prostředí zatuchlé a vlhké, ale spíš suché a studené. Otto Schweisgut doporučuje ve své knize "Haflingové" při částečně volném ustájení teplotu 8°C - 10°C, jinak 10°C a maximálně 15°C. Při denním čištění kopyt se má použít výhradně vhodný tuk, korektury kopyt by se měly provádět každých 6 - 10 týdnů. U koní trávících celé léto na pastvinách starosti podkováře prakticky mizí.

Hafling spotřebuje 20 - 60 litrů vody denně, záleží na tom, zda se pouze pase, nebo pracuje. Také březí klisna, nebo klisna s hříbětem bude potřebovat větší množství vody.

ObrazekVyužití a sport

Hafling je univerzální kůň - používá se ke všem druhům zemědělských prací, při přibližování dřeva z lesů, jako soumar, kočárový a jezdecký pony. Je ideálním a spolehlivým partnerem při projížďkách ve volném čase. Při voltiži je výhodou jeho prostorný, vydatný chod. Jistý krok dává jistotu i cvičícím. Ve vrcholovém sportu se hafling uplatní ve vozatajských soutěžích, v ostatních nelze očekávat špičkové světové výkony.

Hafling si získává mnoho příznivců po celém světě. Chová se ve Velké Británii, a to v hebčíně (založeném vévodkyní z Devonshiru) v Chatsworthu v Derbyshiru. Skupina haflingů byla vyvezena též do Indie, kde v armádních hřebčínech sloužili k chovu soumarů pro horské oblasti Kašmíru a Džammú. Nedokázali se však přizpůsobit horku. Haflingové se chovají i v USA, nebo například v Japonsku, Himalájích, v Jihoafrické Republice či v Austrálii. Ve spolku chovatelů je prozatím zapsáno 31 zemí.

Hafling u nás:

V České republice je evidováno přes 200 koní. Většina je jich zapsána od roku 1995 spolu s jejich chovateli v Českém svazu chovatelů haflingů. U nás se chová hafling ve dvou typech - lehkém a těžkém. Oba se od sebe liší mohutností, výškovými a šířkovými rozměry. Toho času existuje Řád plemenné knihy hafling.

plemínka plemena

15. ledna 2011 v 20:23
ObrazekVelšský pony je v dnešní době chován ve čtyřech základních sekcích: Sekce A - velšský horský pony (welsh mountain pony), Sekce B - velšský pony (welsh pony), Sekce C - velšský pony v typu koba (welsh pony of cob type) a Sekce D - velšský kob (welsh cob). Pro jejich vysokou oblibu mezi chovateli byl ještě zaveden registr polokrevných velšanů - welsh part-bred, kde jsou zapisováni koně, kteří mají prokazateně min. 12,5% registrované velšské krve. Historicky nejstarší sekcí a vlastně základem pro všechny ostatní je velšský horský pony (tedy sekce A).
Původní domov Velšských horských pony byl v kopcích a údolích Walesu. Podmínky tam byly náročné, tvrdé zimy, chudá vegetace. Polodivoká stáda klisen a jejich hříbat chráněná jednotlivými hřebci se pohybovala v opuštěných krajích, lezla po kopcích, běhala po kamenech a spala ve sporé trávě pod stromy. Tento způsob existence utvářel během staletí velmi tvrdá a odolná zvířata, schopná přežít. Několikrát během historie byli tito koně ohroženi, například edikt panovníka Jindřícha VII, který nařizoval zabít všechny koně nižší než 15 pěstí (protože se nehodili pro armádu), velice snížil stavy. Přežila pouze zvířata ukrytá v nedostupných horách. V minulosti byli velští poníci používáni k mnoha účelům. Pracovali v dolech, soutěžili v lehké zápřeži, pomáhali na farmách a sloužili i jako koně poštovní. Jeden známý chovatel kdysi řekl: "Krev velšského horského ponyho v perfektním typu zlepší jakoukoli jinou rasu, do které bude přikřížena."
Moderní čistokrevný velšský horský pony je velmi krásný. Má ušlechtilé rysy, ve kterých je znát vliv arabských koní, aristokratické držení těla a fantastický pohyb. Je neuvěřitelně vytrvalý a houževnatý, s živým temperamentem, ale přitom vyrovnaný, vhodný jako společník pro děti i dospělé.
První zmínky o velšských kobech zaznamenáváme také hluboko v minulosti. Vznikali pravděpodobně křížením původních těžkých anglických koní s velšskými horskými pony. V historii se využívali jako jezdečtí i pracovní koně, z literatury se dozvídáme, že kobové byli vynikající skokani, tahouni, ale i plavci.
Welsh pony (sekce B) byli po mnoho století využíváni hlavně jako pracovní pony při každodenní práci v kopcích. Stále rostoucí poptávka po jezdeckých pony pro děti však vedla k jejich dalšímu zušlechtění. Novým přilitím východní krve byl vytvořen typ vyššího jezdeckého ponyho, vhodného k jezdeckému využití dětí, se zachováním velšského typu.
Dnešní welsh pony v typu cob odpovídá typově původním welsh pony, a také byl dříve zapisován jako sekce B. Tito welsh pony v typu cob vznikli většinou jako produkt křížení welsh moutntain pony a welsh cob, výjimečně s přilitím krve araba či A1/1. 
ObrazekCharakteristika:
    Velšský pony je velmi ušlechtilý, harmonický pony čtvercového rámce s ušlechtilou arabskou hlavou, výše nasazeným, štíhlým krkem méně výrazným kohoutkem, pevným hřbetem, oblou, mírně skloněnou svalnatou zádí a vysoko nasazeným ohonem. Plec je delší a šikmá, hrudník dostatečně mohutný, fundament suchý, štíhlý, kopyta malá s dobrou rohovinou.

Dělí se na následující sekce:
    -Welsh mountain pony  - sekce A - do 122 cm
    -Welsh pony - sekce B - 123 až 137 cm
    -Welsh pony cob - sekce C - do 137 cm (mohutnější stavba těla)
    -Welsh cob - sekce D - 138 cm a více

Velšský pony se vyznačuje živým temperamentem, pružným a vydatným pohybem a dobrým charakterem. Je odolný, vytrvalý, s tvrdou konstitucí, velmi dobrou krmitelností a s ohledem na velikost rámce vynikajícími skokovými schopnostmi.

Využití:
    Velšský pony je vynikajícím koněm pro jezdecké využití a výcvik dětí. Temperament, pružný pohyb, ovladatelnost a dobrý charakter vytváří podmínky pro uplatnění v pony disciplinách jezdeckých soutěží drezurních i skokových. Velšští koně sekce C a zvláště D jsou úspěšně využíváni i v zápřahových sportovních disciplinách, jsou dobře použitelní u jako všestranný hospodářský kůň. S ohledem na mohutnou stavbu těla jsou koně sekce D vhodní i pro turistické ježdění dospělých jezdců.

ObrazekPočet koní v ČR:
    V sekcích velšských koní je v roce 2004 evidováno 58 hřebců a 240 plemenných klisen. Plemennou knihu vede Asociace Svazů chovatelů koní České republiky (http://www.aschk.cz).

plemena konéééééééééěěěě

15. ledna 2011 v 20:22 plemena koní

ObrazekAngloarabský kůň

Angloarab pochází z Británie, ale chová se na mnoha dalších místech, zejména ve francii, kde se už 150 let věnuje velká pozornost chovu všestraných koní. V jižní Francii se stal "národním koněm" a uplatňuje se i v našich chovech. Původně se choval v Hostouni na Šumavě. U nás se uplatňoval kmen Star of Hannover německého původu.

Původ

V Británii se křížili plnokrevní hřebci s arabskými klisnami a naopak. Vznikly tak pouze dvě linie. Ve Francii se uplatnilo možností, i když pro zapsání do plemenné knihy musí mít kůň nejméně 25% arabské krve a mezi předky smí být pouze arabové, plnokrevníci nebo angloarabové. Angloarab se uplatňuje hlavně v produkci teplokrevných koní ve spojení s místními klisnami, jako nositel orientální krve. Teoretick

Chov angloarabů ve Francii

Ve Francii, současném centru, jsou chovy v Pau, Pompadour, Tarbes a Gelos. Systematický chov angloarabů začal ve Franciiv r. 1836, kdy byl ředitelem v Pompadouru E. Gayot. Chov byl založen dvěma arabskými hřebci, Massoudem a Aslanem Turk a třemi plnokrevnými klisnami, Dair, Common a Selim. Francouzský angloarab vděčí za své vynikající vlastnosti podpoře, které se těšily starobylé národní hřebčíny. Hlavní podnět k jejich založení dal už v 17. Století ministr Ludvíka XIV, J. B. de Colbert. Zprvu tyto chovatelské instituce patřili králi, ale s příchodem Napoleona koncem 18. století se jejich funkce změnila a nejdůležitějším úkolem se stal chov remont pro napoleonská tažení. Hlavním předmětem chovu byli arabští pouštní koně, dovážení ze Sírie a Tunisu a křížení s místními klisnami, Francouzský angloarab vděčí za své vynikající vlastnosti podpoře, které se těšily starobylé národní hřebčíny. 

Zdatní koně

Angloaraby z Pompadouru jsou větší a svalnatější a vynikají jako skokani. Odchovávají zde silné koně nejlepšího typu, kteří se hodí k dostihům, skokovým soutěžím, terénní jízdě i k drezúře. Může sloužit i jako lehčí kočárový kůň a u nás se před válkou uplatnil i v armádě. 

Chod

Angloarab není tak rychlý jako plnokrevník, ale je živý a výkonný a vyniká korektností chodů.

Chov pro postavu

V Británii je obvyklé nakrývat plnokrevné klisny arabskými hřebci, protože potomci pak převyšují rozměry své rodiče. Křížení křížení plnokrevného hřebce s arabskou klisnou dává odchovy menší, méně žádané.

Vzhled a využití

Hlava se podobá více plnokrevníkovi než arabovi. Profil je rovný uši pohyblivé, oči výrazné, Plemeno nemá uznaný standart, blíží se většinou víc plnokrevníku, ač jinak vzhled odpovídá arabskému původu. Angloarabové z jihozápadu francie jsou lehčího typu a uplatňujíse ve zvláštních dostizích. Celkový rámec je mnohem solidnější než u plnokrevníka , záď je delší a rovnější. Mají velmi výrazný kohoutek a velmi šikmé a mohutné plece. Samozřejmě, že angloarab není tak rychlý, jako plnokrevník, ale má daleko větší skokové schopnosti . Výborně se hodí i pro drezúru, protože má k tomu jak potřebný temperament, tak přirozené chody. Nejlepší z francouzských angloarabů mají 25-45% arabské krve, mnozí z koní, kteří pro Francii získali olympijské a mezinárodní medaile, byli právě arabové. Hříva ohon a srst jsou jemné a hedvábné.

plemena

15. ledna 2011 v 20:21 plemena koní

Původ : Arabský plnokrevník pochází ze severní Afriky a okolního Východu - zejména z Egypta.Arabským plnokrevníkem nazýváme pouze ty koně, kteří prokazatelně pocházejí z arabských koní importovaných z těchto oblastí.

Hůlková výška : Průměrně mezi 1,40 až 1,50 m.

Zbarvení : Arabští plnokrevníci jsou hnědáci, ryzáci nebo bělouši, vzácněji i vraníci.Bílé odznaky na nohách a na hlavě jsou časté.

Charakter : Arabští plnokrevníci jsou velmi inteligentní a vynikají vytrvalostí.Jsou známí svým ohnivým temperamentem.

Exteriér : Hlava je nejnápadnější znak araba.Je poměrně krátká, široká v čele a úzká v ností partii.Nozdry jsou široké, velmi jemné a citlivé, profil hlavy je konkávní.Hlava je díky této konkávní linii výborným příkladem takzvané štičí hlavy.Malé a špičaté uši se skoro dotýkají,oči jsou široce otevřené a velmi expresivní.Charakteristický je také ladně klenutý krk a relativně široká hrud.Postoj nohou bývá někdy slabší stránkou.Arabští koně mají vysoko nasazený ocas, který nosí v nápadném vysokém oblouku.Přestože je arab dobře osvalený kůn, neváží více než 500 kg.

Možnost využití : Arabský plnokrevník je velmi elegantní jezdecký kůn a také výborný dostihový kůn.Mimo to se používá v chovu.Arabský kůn byl zakladatelem chovu anglického plnokrevníka.

Chody : Arabský plnokrevník je známý svými elegantními pohyby, které vyniknou zejména ve cvalu.V klusu se arab pohybuje velmi harmonicky a uvolněně.Krok není zrovna nejlepší stránkou tohoto plemene.

Arabský plnokrevník : FOTO

44111

666446

564564566

6555669

8555696

laso


plemena koní

15. ledna 2011 v 20:19 plemena koní
Historie
Chov koní nebyl na našem území nijak řízen, patent Marie Terezie z 13.8.1763 stanovil, že chov koní bude řízen a podporován (jsme tedy v dobách Rakousko-Uherska.) Za vlády císaře Josefa II. byl vydán v roce 1789 Dekret o chovu koní. Řízení chovu koní bylo předáno armádě a v sídlech pluků byly zřizovány "hřebčinské"(hřebčí) stanice. Jejich účelem bylo zajištění dostatečného počtu koní pro armádní účely. Zpočátku šlo o teplokrevné klisny, které byly připařovány polokrevnými hřebci, později se přidávala mohutnější plemena, aby výslední koně byli též využitelní pro zemědělské práce. U zrodu ČT figurují koně Rakouska -Uherska, konkrétně kmeny Furioso, Przedswit a Shagya arab. Pro lepší orientaci si uvedeme stručnou charakteristiku těchto kmenů.
Furioso byl anglický plnokrevník, hnědý hřebec, který působil v hřebčíně v Mezöhegyesi. Narodil se v roce 1841 a založil kmen středně vysokého a středně mohutného koně. Jeho potomci vynikali zejména v zápřahu a jako jezdečtí koně. Časem se vytvořily dvě větve - radovecká - ušlechtilejší (z ní pocházel v Kladrubech působící Furioso XI) a piberská - mohutnější (z této větve byl Furioso XIII, který působil v Pohořelicích na Moravě.) 
Przedswit byl taktéž anglický plnokrevník, patřil k nejlepším z rakousko- uherských polokrevných kmenů, jeho potomci byli mohutnější a převážně ryzáci.
Shagya arab, byl arabský polokrevník z Bábolny, byl používán k celkovému zušlechtění.
Na vybudování podoby dnešního ČT měla největší zásluhu tři stáda: kladrubské, netolické a albertovské.

Kladrubské stádo
Základem byly clevelandské klisny a polokrevné klisny z Piberu a Radovce, jako hřebec zde působil Furioso (bez čísla) z mezöhegyeského hřebčína, Przedswit VII a Shagya X-R. Koně byli středního rámce a menší mohutnosti, tím však nevyhovovali zemskému chovu. Proto došlo v roce 1924 k importování 34 oldenburských klisen za účelem zmohutnění stáda, dále byla použita hannoverská krev a stádo se rozdělilo na ryzé (zde působil zejména Przedswit a Gidran, jejich potomci byli souladnější ) a hnědé (zpočátku nejednotné), působil zde zvláště Furioso VII a Przedswit II, v poválečné době pak hannoverští hřebci Alarm a Diktant, působil zde i syn trakénského hřebce Quoniama Quoniam II. Po čase byla obě stáda sloučena.

Netolické stádo
Jeho základem byly kořistní a vojenské klisny, také část klisen ze zemského chovu. Účelem chovu byla produkce výkonného vojenského jezdeckého koně. Působili zde zejména polokrevní 1119 Furioso XI a 1645 Furioso - 2. Když došlo v padesátých letech ke zrušení vojenských jezdeckých složek, chovatelé se museli zaměřit na produkci těžšího teplokrevníka, který by mohl být více využíván v zemědělství. Ke zmohutnění byli použiti oldenburští hřebci, dále pak Furiosové a následně hřebci německých teplokrevných plemen.

Albertovské stádo 
Zdejším cílem chovatelů byla produkce ušlechtilých jezdeckých koní. Chov ovlivnili zejména plemeníci Furioso XIV, Przedswit III a Star of Hannover III. V 50. letech byl chov přizpůsoben požadavkům zemského chovu, aby koně byli mnohostranně užitkoví. Od konce 60. let byli výrazně používáni trakénští hřebci - Quoniamové (I, II, III.)

Popis plemene
• dospělý ČT je moderního typu, ušlechtilý a výkonný sportovní kůň, středního tělesného rámce
• má dobré linie a pevný fundament, suché klouby
• stavba těla je korektní a harmonická, tělo je dobře osvalené 
• je bez zjevných geneticky podmíněných vad
• hlava je žádoucí suchá, s výrazným okem a klidným výrazem, s výraznými nozdrami
• KVH klisny 161 - 167 cm
• KVH hřebci 162 - 170 cm

Povaha, využití
ČT by měl mít klidnou vyrovnanou povahu a dostatek temperamentu. Je vhodný pro všechny druhy jezdeckého sportu (tj. drezuru, parkury, všestrannost a také vozatajské ježdění), ale celá populace v průměru nedosahuje úrovně světově uznávaných plemen. ( Nicméně se najdou výjimky - v Německu v GP je úspěšný valach po Przedswit XVI-64.) Velmi vhodný je pro běžné jízdárenské či rekreační ježdění a turistiku, dobře splňuje i roli hiporehabilitačního koně. Je vhodný pro začínající jezdce, ale samozřejmě záleží na původu.
Obrazek
Současnost, chovný cíl
Český teplokrevník se stále šlechtí, cílem jeho chovatelů je (dle SCHČT) " ušlechtilý, korektní a lehce jezditelný kůň, který na základě svého temperamentu, charakteru, prostorné a elastické mechaniky pohybu a pevného zdraví, je vhodný pro všechny druhy výkonnostního jezdeckého sportu v rámci disciplin FEI a je dobře využitelný i pro běžný jezdecký, rekreační a vozatajský sport." Chov ČT pokračuje v plném rozsahu v Zemském hřebčinci v Písku, v hřebčíně v Albertovci, v Zemském hřebčinci v Tlumačově, v Národním hřebčíně Kladruby či ve ŠCHK Měník a rozšiřuje se v mnoha dalších soukromých chovech s vynikající úrovní. Chovatelé se snaží dohnat propast vzniklou za éry komunismu, kdy ztratili kontakt s evropskými vynikajícími chovy. Dnes v plemenitbě působí hřebci holštýnští, sportovní němečtí koně či Selle France. Ale vyšlechtit celou populaci ČT, která by mohla konkurovat vyspělým zahraničním chovům - to je ještě běh na dlouhou trať.
Autorka děkuje za lektorování článku SCHČT.
Obrazek
Na závěr ještě zmínka o moravském teplokrevníkovi (pro mnohé čtenáře bude možná překvapením, že jde o oficiálně uznané plemeno…)

Moravský teplokrevník
Tento kůň představoval typ všestranně upotřebitelného koně, který byl vyšlechtěn na podkladě původních domácích klisen orientálního a anglického původu importovanými hřebci, z nichž nejvíce se uplatnily polokrevné kmeny Furioso a Przedswit. Hřebci těchto kmenů z hřebčína Pohořelice a ze zemského moravského chovu silně ovlivnili chov teplokrevných koní v letech 1930-1970 v celém Československu. V roce 1992 byl založen Svaz chovatelů a příznivců moravského teplokrevníka a v roce 2004 oficiálně uznán MZe ČR a má vlastní plemennou knihu. Současný stav činí přibližně 550-600 koní (zhruba 10 procent z populace ČT) a rozlišují se podle metodiky výpočtů původních genů (za zakladatele se považují plemenní hřebci, kteří působili v chovu na Moravě a v Čechách v letech 1880 - 1950.)

Reklama

plemena koníku

15. ledna 2011 v 20:17 plemena koní

  Anglický plnokrevník
Původ : Anglie

Hůlková výška :  Do  1,70 m

Zbarvení : Angličtí plnokrevníci existují ve všech základních barvách.

Charakter : Angličtí plnokrevníci jsou známí svou odvážnou, bojovnou a aktivní povahou.

Exteriér : Všeobecně je plnokrevník ušlechtilý, elegantně stavěný kůn.Tělo je svalnaté, silné,a přesto jemné.Hlava je ušlechtilá s rovným profilem a s bystrým okem.Dlouhý krk je mírně klenutý a přechází ve výrazný kohoutek.Hřbet je kratší a pevný.Zád je silná a bývá rovná nebo mírně sražená.Končetiny jsou suché a výborně stavěné.Pod jemnou kůží jsou zřetelně znát cévy, srst je hedvábně jemná.

Možnost využití : Anglický plnokrevník se hodí hlavně pro dostihové sporty je totiž známý svou výkonností a vytrvalostí.Je ale také vhodný na parkury,drezuru i na lov.

Chody : Díky stavbě těla má anglický plnokrevník prostorný krok, prostorný a plochý klus a vynikající cvalové a skokové schopnosti.Anglický plnokrevník je nejrychlejší ze všech plemen!:-)



Anglický plnokrevník : Foto

http://www.romantik.cz/kone/obrazky/angl1.jpg


správné držení otěží

15. ledna 2011 v 20:15

Úvod >> Jízda na koni >> Před nasednutím

Před nasednutím

04.09.2007

Před nasednutím


Než budete moci vstoupit do jezdecké stáje. chtěla bych vás seznámit ještě s pár věcmi. Jak jistě víte, musíte něčím koně ovládat a právě o těch věcech, které vám to umožňují, bych vám chtěla něco říci v této kapitole. Prosím stále ještě nevypínejte tuto stránku:-). Moje rady se vám ještě můžou hodit.  


Jsou dvě základní pomůcky k ovládání koně: sedlo a uzdečka. To je většinou všude základní vybavení koně na jízdu. Jen jednu věc bych chtěla zmínit: nikdy si nepleťte pojem uzda s uzdečkou a proč? To se vám pokusím vysvětlit v této kapitole:


Uzdění

Uzda nebo uzdečka se nevléká koni na hlavu a umožňuje jezdci koně vést.


Typy uzdění:

ObrazekUzdečka: nejjednodušším a nejužívanějším uzděním je uzdečka se stíhlovým udidlem. To může být buď lomené s kroužky, nebo olivkami,







ObrazekUzda: představuje vyšší stupeň uzdění. Má stíhlové i pákové udidlo a měli by ji používat jen zkušení jezdci s jemnýma rukama. Často se užívá při soutěžích a drezúře, ale je nevhodná pro mladé, fyzicky ještě nedospělé nebo málo vycvičené koně. Pákové udidlo vyvolává silný tlak a může se stát v rukou začátečníka mučící nástroj.





Hackamore: představuje typ bezudidlového uzdění, který se používá na koně s bolavou tlamou nebo zuby. Také se používá pro přecitlivěl koně na udidlo. Využívá se páky na nos, spodní čelist a týl a obvykle se používá jen dočasně.


Popis uzdečky: 

Obrazek

Druhy Nánosníků:


ObrazekHannoverský nánosník (uzavírací) : Tento typ se nejčastěji používá v Německu. Jak už napovídá jeho název má zabraňovat otevírání huby. Pokusí-li se ji otevřít, pak je ji nucen opět zavřít. Protože hannoverský nánosník nesplňuje jiný účel, než že nutí koně zavírat hubu a zmírňuje účinky udidla, není důvod, abychom při ježdění nepoužívali anglický nánosník, který je příjemnější. Velmi často se setkáváme se špatným přizpůsobeným hannoverským nánosníkem, který nejenže nutí koně zavírat hubu, ale také štípe a zraňuje, takže je často příčinou problémů huby. Správně přizpůsobený nánosník leží lícnicí nánosníku před lícnicemi udidla. Jestliže tomu tak není, je nánosník příliš dlouhý podbradní řemínek příliš krátký. Nánosník leží na tři prsty od nozder na spodním konci nosní kosti. Na spodní čelisti je spojen přezkou. Bez přezky nánosník spadává, dráždí nozdry, zabraňuje dýchání a uzavírá hubu. Nánosník musí být vždy dostatečně dlouhý a měkký tak aby neodíral bradu. U příliš citlivých koní můžeme podbradní řemínek opatřit měkkou gumovou hadičkou, která nedráždí kůži. Hannoverský nánosník nesmí být v žádném případě těsně zapnutý, na zkoušku podstrčíme mezi nánosník a nosní kost dva prsty. Jestliže nánosník utahujeme příliš, zabraňujeme koni ve žvýkání a svíráme udidlo a pysky. Mnoho jezdců zapíná nánosník příliš hluboko a pevně. Nevědí, že koně přivádějí k dušnosti a způsobují
tak velké škody.


ObrazekMexický nánosník: Je vynikající pomůckou pro napravení koní, kteří chodí s otevřenou hubou, se zatuhlou spodní čelistí, nebo kteří silně tlačí na udidlo. Zadní část horního řemínku totiž vyvíjí jemný tlak na určité svaly, což vede k tomu, že kůň se odnaučí tyto zlozvyky. Nánosník přitom nemusí být příliš přitažen. Také zde nehrozí nebezpečí, že řemínek nánosníku poklesne tak, aby omezil průchodnost nozder a tím neovlivnil dýchání koně.

ObrazekAnglický nánosník: je nejvýhodnější, protože při správném přizpůsobení koni nepřekáží a umožňuje volný pohyb udidla. Mezi čelistí a podbradním řemínkem má zůstat mezera na dva prsty. Těsnější zapnutí zabraňuje koni v odžvýknutí a kromě toho dře. U správného anglického nánosníku leží lícnice nánosníku přesně pod lícnicí udidla a s nánosníkem svírá úhel 90 stupňů.



Udidla

Jsou různé typy udidel. Více se jimi budu zabývat někde jinde. Protože je opravdu hodně druhů udidel a každé působí jinak, ale ty nejznámější vám tady ukážu. První kovová udidla se začala vyrábět mezi roky 1300 a 1200př.n.l. a byla původně bronzová. Starší byla ze dřeva nebo rohoviny.


Jsou různé druhy udidel od měkkých až po ostrá. Jak poznáme jest-li je udidlo ostré? Není to tím, že by mělo udidlo ostré hrany, ale je užší a tím pádem méně rozkládá váhu v hubě koně. A právě to zvyšuje větší tlak na menší prostor pro koně je tento tlak silnější. Začátečníkům by se v žádném případě nemělo dostat do rukou ostré udidlo. Nadělalo by více škody než užitku. Takže už k jednotlivým typům udidel:


Stíhlová udidla
Stíhlové udidlo je vždy zakončeno kroužky nebo olivami různých tvarů, popřípadě opatřeno roubíky. Část udidla, kterou má kůň v hubě se nazývá udítko. Udítko může být z jedné části nebo jednou či dvakrát lomené. Dále může být udítko různě silné; čím je silnější, tím méně je ostré jeho působení. Udítka jsou většinou kovová, ale mohou být také pogumovaná nebo z plastu.


Volné kroužkové

udidlo

Udidlo "Déčko"Obrazek

Udidlo dvakrát lomené

Obrazek

Obrazek


Roubíkové udidlo

Obrazek




 Udidlo Oliva

Obrazek




Páková udidla
Pákové udidlo se většinou používá v kombinaci s jednoduchým udidlem při uzdění uzdou. Pákové udidlo má udítko z jedné části a po stranách dvouramenná hýbla. Udítko může být rovné nebo s ohbím pro jazyk. Udidla s ohbím pro jazyk jsou ostřejší, neboť vyvinují větší tlak na citlivou dáseň koně. Ostrost účinku pákového udidla závisí táké na délce hýbel a na použití podbradního řemínku.

Lomené pákové udidlo

s měděným udítkem

Obrazek
Páka drezúrní


Obrazek

Kočárová páka

Obrazek







Pelhamové udidlo
Do pelhamového udidla lze připnout jednu nebo dvě otěže. Pokud udidlo používámeObrazek se dvěma otěžemi, je horní otěž stíhlová a má normální účinek, spodní otěž je páková a její účinek je ostřejší.





Hackamore
ObrazekHackamore pochází původně z Jižní Ameriky, ale dnes tento typ uzdění používá také zejména mnoho skokových jezdců v Evropě. Je-li kůň uzděn hackamorem, nemá v hubě žádné udidlo. Účinek hackamore spočívá v tlaku na nosní kost a sanici koně.



Sedlo


Takže na začátek: Sedlo upevňujeme koni na hřbet. Pod sedlo vždy vkládáme podsedlovou dečku, která chrání hřbet a saje pot a tím pádem chrání vlastně i sedlo. Sedlo se upevňuje podbřišníkem, který musí být z pevného materiálu. Vyrábí se většinou z kůže, nylonu nebo nylonové příze.


Jsou různé druhy sedel. Jejich tvar je určen použitím sedla.


ObrazekSkokové sedlo: je střiženo velmi dopředu speciálně pro použití kratších třmenů. Pomáhá vám udržovat dobrou pozici. Jako sedlo pro začátečníka není vhodné, právě kvůli kratším třmenům, ve kterých se vám může špatně udržovat rovnováha


ObrazekDrezurní sedlo: Rovně střižené, je určeno k použití dlouhými třmeny a je s ním těžké zaujmout dobrou pozici při skákání. Čím máte delší třmeny, tím přesněji můžete dávat pobídky, proto si jezdci drezúry zvolili toto sedlo.


ObrazekVšestranné sedlo: je střiženo méně dopředu, ale stále se hodí pro počáteční skokanský výcvik. Toto sedlo se potom ještě dále dělí na sedlo pro všestrannost a univerzální sedla.






ObrazekWesternové sedlo: Lépe rozkládá váhu než anglické. Dokonce jsem někde četla, že až vlastně na polovičku váhy člověka. Je velmi vhodné na vyjížďky nebo na speciální soutěže ve westernovém stylu. V tomto sedle se nedá dobře skákat (už jsem měla tu čest si to vyzkoušet a opravdu to není nic pohodlného… ale dá se v něm skákat, i když je hrozba, že se"napíchnete" na hrušku sedla není to nic bezpečného)



ObrazekDostihové sedlo: Používá se při dostizích.Má bočnici nápadně vysunotou dopředu. Je to kvůli jízdě v krátkých třmenech.



Obrazek


Military sedlo:Slouží pro terení jízdu.








Sedlo by také mělo koni dobře sednout:

  • Mělo by ležet koni nebo poníkovi na hřbetě na plocho, aby se váha rovnoměrně rozprostřela.

  • Nesmí být příliš dlouhé, jinak bude tlačit na bedra.

  • Když se podíváte z přední nebo zadní rozsochy sedla podél páteře, měli byste vidět světlo.

  • Přední rozsocha nesmí tlačit na kohoutek. Do ní by jste měli pohodlně zasunout čtyři prsty.

  • Nemělo by sklouznout, když se kůň pohybuje.

  • Sedlové polštářky by měli být rovnoměrně vycpány. To se zkontroluje pohledem zezadu.

Tak tohle zkoumat na první hodině jízdy nemusíte. V každé dobré stáji má kůň svoje vlastní sedlo, které by mu mělo dobře padnout. Ale určitě není na škodu tohle znát.


Takže teď k samotnému popisu sedla

Obrazek

před nasednutím

15. ledna 2011 v 20:14 jak jezdit na koni

Úvod >> Jízda na koni >> Před nasednutím

Před nasednutím

04.09.2007

Před nasednutím


Než budete moci vstoupit do jezdecké stáje. chtěla bych vás seznámit ještě s pár věcmi. Jak jistě víte, musíte něčím koně ovládat a právě o těch věcech, které vám to umožňují, bych vám chtěla něco říci v této kapitole. Prosím stále ještě nevypínejte tuto stránku:-). Moje rady se vám ještě můžou hodit.  


Jsou dvě základní pomůcky k ovládání koně: sedlo a uzdečka. To je většinou všude základní vybavení koně na jízdu. Jen jednu věc bych chtěla zmínit: nikdy si nepleťte pojem uzda s uzdečkou a proč? To se vám pokusím vysvětlit v této kapitole:


Uzdění

Uzda nebo uzdečka se nevléká koni na hlavu a umožňuje jezdci koně vést.


Typy uzdění:

ObrazekUzdečka: nejjednodušším a nejužívanějším uzděním je uzdečka se stíhlovým udidlem. To může být buď lomené s kroužky, nebo olivkami,







ObrazekUzda: představuje vyšší stupeň uzdění. Má stíhlové i pákové udidlo a měli by ji používat jen zkušení jezdci s jemnýma rukama. Často se užívá při soutěžích a drezúře, ale je nevhodná pro mladé, fyzicky ještě nedospělé nebo málo vycvičené koně. Pákové udidlo vyvolává silný tlak a může se stát v rukou začátečníka mučící nástroj.





Hackamore: představuje typ bezudidlového uzdění, který se používá na koně s bolavou tlamou nebo zuby. Také se používá pro přecitlivěl koně na udidlo. Využívá se páky na nos, spodní čelist a týl a obvykle se používá jen dočasně.


Popis uzdečky: 

Obrazek

Druhy Nánosníků:


ObrazekHannoverský nánosník (uzavírací) : Tento typ se nejčastěji používá v Německu. Jak už napovídá jeho název má zabraňovat otevírání huby. Pokusí-li se ji otevřít, pak je ji nucen opět zavřít. Protože hannoverský nánosník nesplňuje jiný účel, než že nutí koně zavírat hubu a zmírňuje účinky udidla, není důvod, abychom při ježdění nepoužívali anglický nánosník, který je příjemnější. Velmi často se setkáváme se špatným přizpůsobeným hannoverským nánosníkem, který nejenže nutí koně zavírat hubu, ale také štípe a zraňuje, takže je často příčinou problémů huby. Správně přizpůsobený nánosník leží lícnicí nánosníku před lícnicemi udidla. Jestliže tomu tak není, je nánosník příliš dlouhý podbradní řemínek příliš krátký. Nánosník leží na tři prsty od nozder na spodním konci nosní kosti. Na spodní čelisti je spojen přezkou. Bez přezky nánosník spadává, dráždí nozdry, zabraňuje dýchání a uzavírá hubu. Nánosník musí být vždy dostatečně dlouhý a měkký tak aby neodíral bradu. U příliš citlivých koní můžeme podbradní řemínek opatřit měkkou gumovou hadičkou, která nedráždí kůži. Hannoverský nánosník nesmí být v žádném případě těsně zapnutý, na zkoušku podstrčíme mezi nánosník a nosní kost dva prsty. Jestliže nánosník utahujeme příliš, zabraňujeme koni ve žvýkání a svíráme udidlo a pysky. Mnoho jezdců zapíná nánosník příliš hluboko a pevně. Nevědí, že koně přivádějí k dušnosti a způsobují
tak velké škody.


ObrazekMexický nánosník: Je vynikající pomůckou pro napravení koní, kteří chodí s otevřenou hubou, se zatuhlou spodní čelistí, nebo kteří silně tlačí na udidlo. Zadní část horního řemínku totiž vyvíjí jemný tlak na určité svaly, což vede k tomu, že kůň se odnaučí tyto zlozvyky. Nánosník přitom nemusí být příliš přitažen. Také zde nehrozí nebezpečí, že řemínek nánosníku poklesne tak, aby omezil průchodnost nozder a tím neovlivnil dýchání koně.

ObrazekAnglický nánosník: je nejvýhodnější, protože při správném přizpůsobení koni nepřekáží a umožňuje volný pohyb udidla. Mezi čelistí a podbradním řemínkem má zůstat mezera na dva prsty. Těsnější zapnutí zabraňuje koni v odžvýknutí a kromě toho dře. U správného anglického nánosníku leží lícnice nánosníku přesně pod lícnicí udidla a s nánosníkem svírá úhel 90 stupňů.



Udidla

Jsou různé typy udidel. Více se jimi budu zabývat někde jinde. Protože je opravdu hodně druhů udidel a každé působí jinak, ale ty nejznámější vám tady ukážu. První kovová udidla se začala vyrábět mezi roky 1300 a 1200př.n.l. a byla původně bronzová. Starší byla ze dřeva nebo rohoviny.


Jsou různé druhy udidel od měkkých až po ostrá. Jak poznáme jest-li je udidlo ostré? Není to tím, že by mělo udidlo ostré hrany, ale je užší a tím pádem méně rozkládá váhu v hubě koně. A právě to zvyšuje větší tlak na menší prostor pro koně je tento tlak silnější. Začátečníkům by se v žádném případě nemělo dostat do rukou ostré udidlo. Nadělalo by více škody než užitku. Takže už k jednotlivým typům udidel:


Stíhlová udidla
Stíhlové udidlo je vždy zakončeno kroužky nebo olivami různých tvarů, popřípadě opatřeno roubíky. Část udidla, kterou má kůň v hubě se nazývá udítko. Udítko může být z jedné části nebo jednou či dvakrát lomené. Dále může být udítko různě silné; čím je silnější, tím méně je ostré jeho působení. Udítka jsou většinou kovová, ale mohou být také pogumovaná nebo z plastu.


Volné kroužkové

udidlo

Udidlo "Déčko"Obrazek

Udidlo dvakrát lomené

Obrazek

Obrazek


Roubíkové udidlo

Obrazek




 Udidlo Oliva

Obrazek




Páková udidla
Pákové udidlo se většinou používá v kombinaci s jednoduchým udidlem při uzdění uzdou. Pákové udidlo má udítko z jedné části a po stranách dvouramenná hýbla. Udítko může být rovné nebo s ohbím pro jazyk. Udidla s ohbím pro jazyk jsou ostřejší, neboť vyvinují větší tlak na citlivou dáseň koně. Ostrost účinku pákového udidla závisí táké na délce hýbel a na použití podbradního řemínku.

Lomené pákové udidlo

s měděným udítkem

Obrazek
Páka drezúrní


Obrazek

Kočárová páka

Obrazek







Pelhamové udidlo
Do pelhamového udidla lze připnout jednu nebo dvě otěže. Pokud udidlo používámeObrazek se dvěma otěžemi, je horní otěž stíhlová a má normální účinek, spodní otěž je páková a její účinek je ostřejší.





Hackamore
ObrazekHackamore pochází původně z Jižní Ameriky, ale dnes tento typ uzdění používá také zejména mnoho skokových jezdců v Evropě. Je-li kůň uzděn hackamorem, nemá v hubě žádné udidlo. Účinek hackamore spočívá v tlaku na nosní kost a sanici koně.



Sedlo


Takže na začátek: Sedlo upevňujeme koni na hřbet. Pod sedlo vždy vkládáme podsedlovou dečku, která chrání hřbet a saje pot a tím pádem chrání vlastně i sedlo. Sedlo se upevňuje podbřišníkem, který musí být z pevného materiálu. Vyrábí se většinou z kůže, nylonu nebo nylonové příze.


Jsou různé druhy sedel. Jejich tvar je určen použitím sedla.


ObrazekSkokové sedlo: je střiženo velmi dopředu speciálně pro použití kratších třmenů. Pomáhá vám udržovat dobrou pozici. Jako sedlo pro začátečníka není vhodné, právě kvůli kratším třmenům, ve kterých se vám může špatně udržovat rovnováha


ObrazekDrezurní sedlo: Rovně střižené, je určeno k použití dlouhými třmeny a je s ním těžké zaujmout dobrou pozici při skákání. Čím máte delší třmeny, tím přesněji můžete dávat pobídky, proto si jezdci drezúry zvolili toto sedlo.


ObrazekVšestranné sedlo: je střiženo méně dopředu, ale stále se hodí pro počáteční skokanský výcvik. Toto sedlo se potom ještě dále dělí na sedlo pro všestrannost a univerzální sedla.






ObrazekWesternové sedlo: Lépe rozkládá váhu než anglické. Dokonce jsem někde četla, že až vlastně na polovičku váhy člověka. Je velmi vhodné na vyjížďky nebo na speciální soutěže ve westernovém stylu. V tomto sedle se nedá dobře skákat (už jsem měla tu čest si to vyzkoušet a opravdu to není nic pohodlného… ale dá se v něm skákat, i když je hrozba, že se"napíchnete" na hrušku sedla není to nic bezpečného)



ObrazekDostihové sedlo: Používá se při dostizích.Má bočnici nápadně vysunotou dopředu. Je to kvůli jízdě v krátkých třmenech.



Obrazek


Military sedlo:Slouží pro terení jízdu.








Sedlo by také mělo koni dobře sednout:

  • Mělo by ležet koni nebo poníkovi na hřbetě na plocho, aby se váha rovnoměrně rozprostřela.

  • Nesmí být příliš dlouhé, jinak bude tlačit na bedra.

  • Když se podíváte z přední nebo zadní rozsochy sedla podél páteře, měli byste vidět světlo.

  • Přední rozsocha nesmí tlačit na kohoutek. Do ní by jste měli pohodlně zasunout čtyři prsty.

  • Nemělo by sklouznout, když se kůň pohybuje.

  • Sedlové polštářky by měli být rovnoměrně vycpány. To se zkontroluje pohledem zezadu.

Tak tohle zkoumat na první hodině jízdy nemusíte. V každé dobré stáji má kůň svoje vlastní sedlo, které by mu mělo dobře padnout. Ale určitě není na škodu tohle znát.


Takže teď k samotnému popisu sedla

Obrazek